Valter Vlk obsadil 9. místo ve víkendovém závodě třídy Baby 60 Poháru Autoklubu České republiky na trati v rakouském Brucku. Na této trati jel poprvé, ale navzdory tomu dokázal obsadit v kvalifikaci sedmé místo a v první finálové jízdě skončil dokonce pátý. Páté místo mu mělo patřit také na roštu superfinále, ale rozhodnutím sportovních komisařů byl diskvalifikován ze sedmého místa ve druhé finálové jízdě za pozdní zařazení do startovní formace, což ho odsunulo až na devátou pozici, na které také dojel.

Diskvalifikaci předcházela těžká havárie jednoho ze soupeřů v prvním kole, který se v první zatáčce otočil koly vzhůru po několika metrech ve vzduchu. Naštěstí vyvázl nezraněn, ale závod byl na dlouhou dobu zastaven. Valterovi se z technických příčin způsobených přerušením nepodařilo včas vyjet do zaváděcího kola, stejně jako dalším, kteří byli na startu za ním. Valter jako jediný dostihl formaci těsně před místem, ve kterém je ještě možnost se zařadit do formace na svou startovní pozici. Valter vjel do formace včas, ale pod vlivem předchozích událostí nechtěl ohrožovat ostatní jezdce, zpomalil a na své místo se zařadil těsně za určenou linií. Po jízdě byl na základě podnětu traťového komisaře za toto porušení pravidel diskvalifikován.

David Vlk:

„Diskvalifikace byla v souladu s řády, ale hrubě necitlivá k tomu, co se po celý závodní víkend v Brucku dělo, kdy už v pátek došlo k další těžké havárii jiného závodníka,  která skončila vážným zraněním a jen zázrakem se nestalo nic horšího, protože tento jezdec vypadl z motokáry a helmou narazil do pneumatik a pak z výšky možná dvou nebo tří metrů dopadl na dráhu.

Valter si byl obou havárií vědom a zpomalil proto, aby neohrozil ostatní, ale v daný okamžik už se nemohl zařadit tam, kde právě byl, tak jak to vyžadují řády, nebylo tam místo a tak zvolnil a zařadil se na svoji pozici, protože ostatní jezdci správně drželi tuto pozici volnou. Nezískal tím pro sebe žádnou výhodu. Podnět k prošetření této situace nepřišel od žádného ze soupeřů, ale od traťového komisaře,  avšak bez toho, aniž by ho měl zdokumentován videozáznamem. Poskytli jsme proto náš vlastní videozáznam, ze kterého bylo patrné výše uvedené.

Projednání věci bylo zpočátku vedeno metodou výslechu mého syna, která mne šokovala a Valtera přivedla k slzám. Opakovaně byl dotazován, jestli ví, co provedl, čím se provinil, proč byl povolán a podobně. Valter je dobrý řečník, ale neznám sedmileté dítě, které by v tu chvíli dokázalo odpovědět, pro mne je k nepochopení, že děti vůbec byly schopné odjet závod po tom všem, co viděly. Když jsem se snažil sám zjistit důvod těchto otázek, byl jsem napomenut, že to musí vědět on sám, a že to určitě vysvětlí, protože moc dobře ví, co provedl. Odvětil jsem, že v tom případě odcházíme se synem z místnosti, protože nedovolím, aby takto někdo s Valterem jednal, a že pokud budeme pokračovat, tak jedině bez něj.

Když Valter odešel, bylo mi oznámeno, že Valter se nezařadil do formace včas, za což je automaticky diskvalifikace. Komisi jsem vyjmenoval výše uvedené argumenty a požádal, aby bylo vše řešeno napomenutím. Sportovní řády jsou závazné, nicméně by se měl brát ohled na to co je jejich cílem, zejména pak u dětí, a tím by mělo být poučení a ponaučení, nikoliv neadekvátní trest, který u malého dítěte, které celý rok pilně trénuje a v závodě poprvé dosáhlo v této třídě dobrého výsledku, znamená záškodnický zásah do všeho o co se snaží.

Také jsem poukázal na to, že ani nikdo ze čtyřčlenné komise sám řády přesně z paměti nezná, protože mi žádný z přítomných dospělých nebyl schopen bez pomoci ročenky odpovědět na otázku, jakou dobu máme na případné odvolání, protože odpověď „asi den, nevím, podívám se do ročenky“ nemůže obstát s nároky, které tatáž komise měla na mého sedmiletého syna, který se otřesen z havárie jeho dobrého kamaráda zachoval při řazení do formace nejlépe jak mohl.

Jak jsme si na místě následně ověřili v ročence, lhůta je 96 hodin, ale narazili jsme na další problém, který není řešen ani v ročence, a totiž, že je nutné o úmyslu se odvolat podat písemné sdělení komisi do jedné hodiny, avšak dle komise je už tento úmysl zpoplatněn částkou 20.000 Kč, která mi nebude vrácena, v případě že se rozhodnu úmysl stáhnout. Možnost stáhnout úmysl není v ročence také zakotven. Vzhledem k tomu, že moje žena je advokátka, požádal jsem ji o to, aby tento bod projednala s komisí ona, avšak ani ona v ročence nenalezla pro podobné tvrzení žádnou oporu a ani po desítkách minut nám nikdo nebyl schopen říct, jak to vlastně je.

Nešlo nám přitom o to, abychom podali odvolání, ale chtěli jsme poukázat na to, jak pokřivené vnímání sportovního ducha komise má, protože sami neznají pravidla, která soudí a jejichž porušení tak tvrdě trestají.

Pod vlivem těchto skutečností se nám jeví jako zcela neetické, že sportovní řády Autoklubu vystavují soutěžící do slabé pozice, ve které prakticky není možné se bránit ani podat vysvětlení, připravit si argumenty a dokumentaci, seznámit se s případnými předchozími rozhodnutími v podobné věci atd. a víceméně vyděračskou strategií pod hrozbou nesmyslně vysoké a dle mého názoru nehorázné částky neumožňují adekvátní obhajobu. Proto spolu s dalšími rodiči a po poradě s advokáty zvážíme, zda a jak je možné tuto věc právně napadnout.

Mnohem horší je však to, že činovníci naprosto selhávají v řešení těch věcí, které jsou skutečně závažné, zejména závodních incidentů, ze kterých pak pramení těžké havárie. V této sezóně bylo 6 akcí Autoklubu, z toho na 4 došlo k těžkým haváriím ve stejné třídě.

Na školičce před sezónou byla mezi nováčky Baby 60 vpuštěna motokára s nováčkem třídy 100, na základě čehož se otočil začínající jezdec Baby 60 těsně před mým synem, Valter se mu dokázal v rámci možností vyhnout tak, že mu těsně minul nohy a po letu vzduchem skončil otřesen v bariéře. Následkem bylo zničení naší motokáry i motokáry druhého a jak se ukazuje, i když rám jsme narovnali, je nefunkční a budeme muset pořídit nový, chceme-li, aby Valter dosahoval ještě lepších výsledků.

Na závodě v Chebu došlo ke střetu stejného nováčka s jezdcem, který ho předjížděl o kolo, kdy do trati údajně vstoupil komisař se signalizací, na což reagoval nováček sešlápnutím brzdy, otočil se a střetl se s předjíždějícím, který v tu chvíli jel 90 kilometrů za hodinu.

Nyní v Brucku došlo k nejtěžší havárii, kdy předjíždějící utrpěl komplikované zlomeniny a dosud je hospitalizován, nicméně i to je obrovské štěstí, protože to, že nedošlo k ničemu vážnějšímu, je zázrak. V tomto případě došlo i k ohrožení mého syna, protože nebyly vyvěšeny červené vlajky značící okamžité zastavení závodu, a můj syn naštěstí duchapřítomně sám zastavil a zabránil tím tomu, aby se střetl se sanitkou, která mezitím vjela na trať.

Jiný jezdec v Brucku se střetl už v první finálové jízdě se soupeřem a oba skončili jen ve štěrku, nicméně traťoví komisaři po dlouhou dobu nechávali na jednom z nejnebezpečnějších míst stát oba chlapce i jejich motokáry, čímž ohrožovali odstoupivší, závodící i sebe, místo toho, aby děti i motokáry odklidili za pneumatiky, u kterých stáli. Ještě hůř však bylo v další jízdě, kdy po letu vzduchem otočil motokáru i sebe vzhůru nohama.

Všechny výše uvedené těžké havárie i řadu menších provázejí od začátku sezóny stejné znaky. Žlutou vlajkou je máváno pozdě nebo vůbec, červená vlajka přijde vždy až ve chvíli, kdy jsou bezprostředně ohrožení další. Téměř vždy musí rodiče z tribun volat na traťové komisaře, případně zastavovat přijíždějící děti sami, čímž opět ohrožují sebe i děti.

Byli jsme v šoku, když jsme se od komise dozvěděli, že jak jsme pochopili, traťoví komisaři mají především hlídat podobné věci jako je čára pro zařazení do formace a že se neřeší závodní incidenty, ze kterých vzešly podobné havárie, pokud nepodá protest někdo ze soutěžících nebo traťový komisař, pokud si toho všimne. Jak nám bylo řečeno, za nesportovní chování, kterým se komise naopak zabývá, bývá považován vztyčený prostředníček. Ten se řeší.

Jsem toho názoru a jistě nejsem sám, že po těžkých haváriích u dětí by mělo dojít k řádnému prošetření toho co se stalo, mělo by se to řešit jak s účastníky havárie tak s ostatními jezdci i traťovými komisaři, měly by být vzneseny podněty ke změnám a mělo by se hledat vše, co podobným situacím zabrání.

Děti by měly místo neadekvátního trestání za bezpečný manévr být informovány o tom, jak se zachovat a o tom, že není důležité za každou cenu získat body, ale neohrozit zdraví své ani ostatních. Valter měl být pochválen, ne diskvalifikován kvůli dvěma metrům.

Je pro mne nepřijatelné, že někteří rodiče volali po restartu závodu ihned po havárii, protože jim jde o body, je pro mne nepřijatelné, že závod byl restartován bez promluvy s dětmi, je pro mne nepřijatelné, že jezdec po havárii v níž dopadne hlavou dolů je po pěti minutách propuštěn ze sanitky místo toho, aby byl důkladně prošetřen v nemocnici například na vnitřní zranění, je pro mne nepřijatelné, že týž jezdec je vpuštěn do následující jízdy. Řídit se heslem, že se děti z toho oklepou nehodlám a nehodlám ohrožovat mého syna nezodpovědností těch na trati a kolem ní.

Je kladen nesmyslný důraz na drobnosti a uniká podstata.

V Brucku několik závodníků v různých kategoriích mělo problém s benzínem, který neodpovídal při měření před startem do každé jízdy předepsané normě, přestože všichni postižení měli k dispozici doklad o tom, že benzín nakoupili na správné čerpací stanici. Údajná kalibrace přístroje proběhla tak, že komisař zašel někam za roh a najednou přístroj ukazoval úplně jiné hodnoty. Jindy zase přístroj ukazoval jiné hodnoty v různé výšce nádrže anebo mezi jízdami, aniž byl doplněn benzín do nádrže, najednou byla hodnota, která byl v minulé jízdě v pořádku, dvojnásobně překročena nad limit. Je tristní, že přístroj nerozeznal správný benzín, protože nakonec se ukázalo jako jedno z řešení použití jiného benzínu koupeného na jiné čerpací stanici a tedy benzínem, který zjevně neměl být v pořádku, ale paradoxně tento benzín se nejlépe blížil hodnotě, která byla požadována měřícím přístrojem. Problémy s benzínem spolu s obrovským horkem a haváriemi přinášel obrovskou stresovou zátěž pro mechaniky, rodiče i děti, několik dospělých stresem po haváriích zkolabovalo.

Jsme v prostředí kartingu dva roky. Jsme si vědomi toho, že je to tvrdý, finančně a časově náročný sport. Vnímáme, že je naším úkolem si důkladně rozmyslet, zda jsme na to připraveni a jsme ochotni to akceptovat, abychom synovi dopřáli rozvoji jeho talentu. Za našeho syna neseme odpovědnost a s ohledem na to a po diskusi s ním jsme se rozhodli, že závod Mistrovství ČR, který se jede příští týden opět v Brucku, nepojedeme a dva měsíce prázdnin využijeme k tomu, abychom s odstupem času zvážili, zda a jakým způsobem se budeme motokárám nadále věnovat.

Po náročné zimní přípravě jsme předem deklarovali, že tato sezóna pro nás má být především tréninkovou s ohledem na dojednané angažmá v zahraničí příští rok. Valter měl jako první ze střední a východní Evropy absolvovat sezónu v Anglii v soutěži Formula Kart Stars, která měl podporu Formula One Management, jejíž tváří byl Lewis Hamilton a jejíž někteří absolventi dnes jezdí ve formuli jedna. K naší smůle Formula Kart Stars letošním rokem skončilo a my nemáme jiné plány, nicméně orientovat na Baby 60 nevidím jako řešení.

Je uváděno, že mnoho jezdců přešlo předčasně ze Školní 50 do šedesátek. Zejména v naší třídě Baby 60 za to platí cenu zdravím naše děti, jezdci nejsou dostatečně na tuto třídu připraveni, tlak ze strany rodičů na výsledky je enormní, investují nesmyslné peníze a odměnou za to jim je možná pohár v hodnotě stokoruny.

Toto je pro mne a moji rodinu nepřijatelné. Valter závodit chce, svoji vůli a odhodlání svými výsledky dokazoval a dokazuje, ale třídu Baby 60 momentálně za bezpečnou nepovažuji a čtyři těžké havárie mi stačí k tomu, abych překročil Laudovskou míru přijatelných 20% rizika. Prostředí, ve kterém se nyní pohybujeme, nesplňuje to, jak bych chtěl Valtera vychovávat a jaké hodnoty bych mu rád předal.

Máme srovnání s hokejem, kterému se Valter v zimě věnuje stejně intenzivně jako v létě motokárám. Přestože hokej je po všech stránkách náročný sport stejnou deziluzi jako zažíváme v motokárách necítím, nepostrádám lidskost a zájem těch, kteří malé hokejisty vedou a organizují pro ně soutěže. O syna se nebojím, prostředí ho rozvíjí místo aby ho ubíjelo, jak hraje závisí na něm a když někdy kluci špatně vystřídají, rozhodčí nemá problém jednoho odvézt v náručí na střídačku a hraje se dál.

Jsem připraven investovat do motorsportu, i v těchto dnech jsme si pořídili nákladnou techniku, díky které se bude zdokonalovat, ale pokud má u toho Valter zůstat u i v dospělosti,  musí to být pro něj do té doby zábava. Pak až bude on odpovědný za svůj život a rozhodne se sám, co chce dělat, v jakém prostředí a s jakou mírou rizika.

Jakým způsobem se budeme nadále věnovat kartingu necháváme otevřené a budeme dělat tak, jak to budeme cítit, chci rozvíjet jeho vášeň a talent pro tento sport, ale jako odpovědný dospělý musím rozhodnout, nakolik se chceme nechat vtáhnout do něčeho, co v tuto chvíli nepovažuji za správné a zda se toho chci účastnit. Na Valtera jsem pyšný, ale jsou důležitější věci, než body v tabulce.